Lord Byron
6. 1. 2010
POMNÍK NA PAMĚŤ NOVOFUNDLANDSKÉHO PSA
Když pyšný lidský syn se pod zem vrací,
v němž svět kromě jména sotva něco ztrácí,
tu sochař k pompě smutku objednaný,
říkáním hrobku zdobí bez příhany,
když dílo skončí, nápis je tam vryt,
ne čím byl mrtvý, ale čím měl být.
Avšak chudák pes, v životě přítel pravý,
Jenž první vítá, brání do únavy,
jenž celým srdcem patří pánu svému,
bojuje, žije, dýchá jenom jemu,
má po smrti být odklizen jak cár,
že pro nebe duše jeho nemá dar,
zatímco člověk, hmyz ten! tvrdí směle,
že jenom jemu patří nebe celé.
Ach člověče, ty, jehož chvíle skosí,
ponížen otroctvím, zkažen mocí,
kdo zná tě dobře, odpor popadne ho,
ty bídná hrstko prachu oživlého!
Tvá láska smilstvo, věrnost prázdný sen,
tvůj úsměv léčka, slovo podvod jen.
zlý od přírody, šlechtic leda rodem,
ani té dobré šelmy nejsi hoden!
Vy, kdož ten prostý kámen uvidíte,
jděte svou cestou dál, truchlit nemusíte.
Já jen, kde leží, vyznačit jsem chtěl
Lord Byron